VLADIMÍR REJMON

GILBERT KEITH CHESTERTON

Rád bych Vás krátce upozornil na jeden z novějších titulů ve sborové knihovně. Jedná se o knihu Ortodoxie, kterou napsal významný anglický spisovatel a novinář Gilbert Keith Chesterton (1874-1936).

Už geneze jejího vzniku je zajímavá. Všechno začalo tím, že pan Chesterton napsal určité pojednání, o kterém se kritikové vyjádřili, že je sice hezké chtít na každém, aby vyložil svůj světový názor, ale sám pan Chesterton prý nikdy nic podobného neudělal. Autor nelenil a jako odpověd napsal na téma svého světonázoru rovnou celou knihu (tomu říkám příkladné vypořádání se s kritikou).

Spisovatel tak v Ortodoxii popsal své křesťanské postoje, a to takovým způsobem, že se toto jeho dílo stalo jednou z nejzdařilejších obran křesťanství a celé evropské kulturní tradice vůbec. Kniha je plná jiskřivých nápadů, originálních formulací a myšlenek. Autor v ní zároveň uplatňuje často i svůj smysl pro humor a absurditu.

Na dílo tohoto klasika světové literatury oprávněně pěje ódy též přední sborový chestertonolog Vladimír Rejmon. Zmiňovanou knihu uvedl v jedné anketě jako jednu ze svých nejoblíbenějších též známý katolický teolog a prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík. A já se k oběma mohu jen připojit. V mnohém mi Ortodoxie připomíná například skvělou knihu K jádru křesťanství od anglického intelektuála C. S. Lewise.

Přestože byla Ortodoxie napsána už v roce 1908, mnohé z ní působí i dnes neotřelým, moderním dojmem.

Jan Samohejl

Ukázka z knihy:

Křesťanství je jediné z náboženství na světě, které vystihlo, že všemohoucnost Bohu nestačí, že musí být, aby byl Bohem cele, nejen králem, ale i buřičem. Jako jediné ze všech náboženství připojilo křesťanství k ctnostem Stvořitele statečnost. Opravdová statečnost musí totiž nutně znamenat, že duše projde peklem a nezhroutí se. Zde se ovšem přibližuji k námětu příliš temnému a děsivému, o němž není snadné mluvit, a omlouvám se předem, vyjádřím-li se snad nesprávně nebo bez náležité úcty k věci, k níž se právem báli přistoupit i největší světci a myslitelé. V strašlivém příběhu Umučení je zřetelný emotivní náznak, že původce všech věcí prožil nějakým nepředstavitelným způsobem nejen úzkost smrtelného zápasu, ale i pochybnosti. Je psáno: "Nebudeš pokoušet Pána Boha svého." Ano, ale Bůh může pokoušet sám sebe, a zdá se, že to se stalo právě v Getsemanské zahradě. V zahradě pokoušel satan člověka, a v zahradě pokoušel Bůh Boha. Jakýmsi nadlidským způsobem prožil lidskou hrůzu pesimismu. Svět se zachvěl a slunce se zatmělo na obloze nikoli při ukřižování, nýbrž při výkřiku z křiže - výkřiku, který přiznával, že Bůh byl opuštěn Bohem. A teď ať si revolucionáři vyberou ze všech věr jednu víru a ze všech bohů světa jednoho boha, pečlivě zvažujíce bohy nevyhnutelného návratu a nezměnitelné moci. Boha, který se sám vzbouřil, nenajdou. Nebo spíš (a tady lidská řeč už sotva stačí), ať si vyberou boha ateisté. Najdou jen jednoho, který sám na sobě zakusil jejich osamocení, jen jednu víru, v niž se Bůh na okamžik zdál ateistou.

(z kapitoly Romantika ortodoxie)